Načítání webu

Zdeněk Nytra

Senátor

Zdeněk Nytra

zprávy ze Senátu

Já v médiích
Projev Světlany Tichanovské v českém Senátu dne 9. června 2021

Projev Světlany Tichanovské v českém Senátu dne 9. června 2021

21.6.2021

"Vážený pane předsedo Miloši Vystrčile, vážení pánové, vážené dámy, milí přátelé,

především bych chtěla poděkovat panu Vystrčilovi a váženým senátorům za toto pozvání. Jsem velmi vděčná za možnost promluvit k vám jménem Bělorusů, v době, kdy zažívají jeden z nejdůležitějších a nejtěžších okamžiků své historie. Složité běloruské dějiny mají hodně společného s dějinami českými. Vazby mezi našimi zeměmi se počítají na staletí. Bělorusové si dobře pamatují, že právě tady v Praze před více než 500 lety humanista František Skorina otiskl svou první bibli. V předmluvě k ní napsal ve staré běloruštině, že všichni lidé mají velkou náklonnost k místu, kde se narodili. Ale milovat svou vlast znamená nést za ni odpovědnost. Drama Bělorusů a Čechů dlouhou dobu spočívalo v tom, že nemohli svobodně řídit svou zemi.

Před 100 lety naše národy konečně vyhlásily nezávislost. Ale další jejich osud se vyvíjel odlišně. Bělorusko si neudrželo samostatnost a bylo násilně připojeno k Sovětskému svazu. Demokratická běloruská vláda i nadále pracovala v exilu, mimo jiné i v Československu, které ji laskavě přijalo. Včera jsme uctili památku prezidentů Běloruské lidové republiky na Olšanských hřbitovech. Byli to lidé, kteří celý svůj život pracovali pro Bělorusko a doufali, že se dočkají jeho nezávislosti. Bohužel se toho nedožili. Ovšem i po nich jsme viděli, že nezávislá země ne vždy nutně znamená svobodnou zemi. Nezávislá země se také může stát nesvobodnou. Pokud se v ní nectí zákon a lidská důstojnost. Proto boj pokračuje. A teď máme velkou šanci konečně proměnit ve skutečnost náš sen o svobodném a demokratickém Bělorusku, které inspirovalo generace našich předchůdců.

Celý minulý rok Bělorusové zažívají a tvoří historické události, kdy během jednoho dne se toho stane více než obvykle za celé desetiletí. Myslím si, že český národ dobře zná tento pocit ze své historie, z roku 1968. Před rokem diktatura Alexandra Lukašenka definitivně odmítla svoji povinnost starat se o životy a zdraví lidí a nechala je o samotě v boji proti koronaviru. Jenže Bělorusové neztratili přítomnost ducha a sami se zorganizovali a začali pomáhat lékařům a sobě navzájem. Lidé pocítili svou sílu a spojili se, aby hájili svá práva, včetně práva volebního hlasu. Protože člověk je svobodný, když má hlas. Nezávislí kandidáti včetně mého manžela Sergeje byli zadrženi a uvězněni. Ale Bělorusové odevzdali své hlasy za nové vedení země. Odpovědí režimu byl teror, který naše země nezažila od dob stalinismu. Ale Bělorusové se i nadále dožadují demokratických voleb a náš poklidný protest trvá již více než 300 dní. Za tuto dobu nebylo dne bez pouličních akcí, a to ani v zimních mrazech, ale taky nebylo dne bez zatýkání a násilí ze strany režimu. Desítky tisíc lidí prošly vězením, tisíce jsou za mřížemi dodnes.

Deset měsíců minulost bojuje proti budoucnosti. Deset měsíců se režim snaží vést válku proti vlastnímu lidu. Deset měsíců Bělorusové se nevzdávají a jdou dopředu.

Bělorusové hořce vtipkují, že kdyby Kafka žil v naší době, přestal by psát. Protože nic absurdnějšího než běloruské soudy by stejně nemohl vymyslet. Když v zemi přestanou platit zákony, může se běžně stát, že někoho zavřou na měsíc a půl za barvu kalhot nebo nehtů, solidarita se stane trestným činem. A jako svědkové u soudu mluví zamaskovaní policisté, kteří vypovídají přes Zoom. Spisovatelé ještě dlouho budou zpracovávat otázku, jak se to vše mohlo stát. Jenže toto je realita, nikoli literatura. A bezpráví v Bělorusku již dnes má své nevratné oběti.

Ani ne před týdnem 18letý sirotek Dzmitry Stachouski si vzal život, protože neunesl nekonečný tlak vyšetřovatelů, kteří ho začali trestně stíhat za účast na poklidných protestech. Minulé pondělí se pokusil politický vězeň Stěpan Latypov o sebevraždu přímo v soudní síni. Poté, co mu začali vyhrožovat mučením jeho blízkých. O něco dříve jsme se dozvěděli o sebeupálení před policejní stanicí ve Smoleviči a před úřadem vlády na hlavním náměstí v Minsku. Myslela jsem na všechny tyto lidi před památníkem Jana Palacha, který také musel zvolit extrémní formu protestu a vzal si život v centru Prahy.

Jak je možné čelit zoufalství, když lidé ztrácejí naději? Jak předejít jiným podobným tragédiím? Co pro to může udělat každý z nás? Jsou to otázky, které si dnes pokládají Bělorusové, odpovědi na ně je potřeba najít co nejdříve. Tato věc je o to naléhavější, že během posledních týdnů se běloruská krize z vnitřního problému stala výzvou pro celou Evropu a mezinárodní společenství. Když Lukašenkův režim vyslal do vzduchu stíhačku, aby donutil přistát let z Athén do Vilniusu a zadržel novináře Ramana Prataseviče, neudělal nic, co by pro něj bylo mimořádné. Bylo to totéž, co se neustále děje vůči Bělorusům. Jenže tentokrát se nemělo střílet do poklidných demonstrujících Bělorusů, ale do stovky cizích státních občanů, včetně dětí. To vše jen proto, aby zadrželi člověka, který v roce 2017 získal stipendium Václava Havla za svou novinářskou práci.

To, co běloruský režim považuje za novinařinu, jsou doznání na kameru, získaná mučením. Má to pojmenování. Je to terorismus. A teď teroristická podstata Lukašenkovy diktatury se stává zřejmou pro celý svět.

Pokud civilizované země nepovažují za přijatelné, že devítimilionová země v centru Evropy je kontrolována teroristy, mají mnoho nástrojů, aby je zastavili.

V kombinaci s tlakem zevnitř, ve kterém Bělorusové nepolevují ani na jediný den, vnější tlak může zásadně změnit situaci a předejít novým obětem.

Vážené dámy, vážení pánové, napadají mě hned dvě věci, které musí mít odezvu v historické paměti českého národa.

To první je dokument, který byl připraven sovětskou vládou v roce 68, kde se tvrdilo, že čeští lídři sami pozvali vojska Varšavské smlouvy, aby vstoupila do Československa. Dnes režim Lukašenka také tvrdí, že letec letadla Ryanair sám žádal o přistání v Minsku. Druhou věcí je návrat západních lídrů z Mnichova v roce 1938, kdy činili prohlášení o historické dohodě. Ve skutečnosti Československo bylo obětováno diktatuře.

Dnes mám obavy, aby svoboda a demokratické snahy běloruského národa nebyly obětovány pro uklidnění diktátora.

Obávám se, aby nebyly obětovány pro to, aby se kanály pro dialog ponechaly otevřenými.

Právě proto vyzývám Českou republiku, aby zaujala důsledné stanovisko vůči nelegitimnímu režimu Lukašenka, aby neuznávala jeho vládu a veškerá jeho rozhodnutí a dohody považovala za nezákonné. Vyzývám organizace, především KGB, jednotky zvláštního nasazení OMON, hlavní ředitelství pro boj s organizovaným zločinem a korupcí, které uskutečňují teror vůči obyvatelstvu, považovat za zločinecké. Vyzývám Českou republiku, aby zahájila trestní stíhání proti pachatelům v rámci univerzální jurisdikce. Vyzývám, aby se inicioval mezinárodní tribunál, který provede vyšetření zločinu diktatury Lukašenka v minulosti a v době voleb roku 2020. Vyzývám, aby Česká republika organizovala mezinárodní konference na nejvyšší úrovni ve věci překonání krize Běloruskem. Připomínám, že jediným možným vyřešením krize v Bělorusku můžou být pouze svobodné volby, za mezinárodního pozorování.

Vyzývám Českou republiku, aby zvýšila podporu projektu běloruské občanské společnosti, novinářů, studentů, zdravotníků, protože nyní je obzvlášť cenná, ta podpora. Je nesmírně důležité podporovat místní společenství, stávkové výbory a iniciativy, k jejichž vzniku došlo po srpnu 2020.

Je nutné věnovat zvláštní pozornost bezpečí aktivistů a novinářů. Je nesmírně důležité podpořit tradiční a nová média, jako je rádio Belsat, rádio Svoboda, YouTube, blogeři, Telegram - kanály a projekty tištěného Samizdatu. Vyzývám rozšířit programy podpory pro zraněné a rodiny perzekuovaných a pro studenty.

Nové Bělorusko bude mít potřebu vysoce kvalifikovaných odborníků. České vysoké školy by mohly navýšit počet stipendií pro běloruskou mládež. Vyzývám podpořit umělecké, hudební a nakladatelské projekty, které napomáhají porozumění mezi Čechy a Bělorusy. Vyzývám Českou republiku a EU, aby přijala čtvrtý balík ekonomických sankcí a iniciovaly pátý balík. Na seznam se mají dostat ti, kteří režimu pomáhají, jako jsou soudci, státní zástupci, zástupci silových složek, podnikatelé. Vyzývám Českou republiku a Evropskou unii, aby zastavily obchodování, přerušily obchodování s ropnými výrobky a hnojivy, s nelegitimním režimem. Vyzývám, aby bylo zastaveno investování a úvěrování pro běloruské státní společnosti a banky, které ve skutečnosti jsou zdrojem příjmů pro režim diktatury.

Česká republika má dlouhou tradici podpory Bělorusů, kteří bojují o svobodu. Od 20. let minulého století do 20. let tohoto století. Během schůzky s vdovou po prezidentu Havlovi Dagmar Havlovou jsem měla možnost poděkovat za solidaritu a připomenout, že poslední dopis za života Havel napsal běloruským politickým vězňům. Nyní v Praze stále působí běloruská redakce Rádia Svobodná Evropa. Čeští lékaři z organizace Medevac zachránili ty, kteří byli zmrzačeni v ty nejhorší srpnové dny.

Jsem nesmírně vděčná všem Čechům dobré vůle, z Brna, z Plzně, z Liberce, z Českých Budějovic, všem těm, kdo nám pomáhají na každém obecním, městském úřadě, lidem z divadel, z vysokých škol, kteří nám pomáhají v našem boji.

Především na Staroměstském náměstí jsem viděla stovky Bělorusů a Čechů. Jejich solidarita mně osobně a tisícům Bělorusů dává nové síly a víru, že náš boj je dílem vítězů.

Již několikrát jsem vzpomínala a uváděla jméno krásného hlavního města České republiky, Prahy. Je symbolické, že bělorusky slovo Praha znamená touhu, prahnutí. Dnes je toto slovo obzvlášť aktuální pro náš národ, který prahne po spravedlnosti, prahne po pravdě, prahne po svobodě.

Prahnutí po spravedlnosti bylo vůdčí myšlenkou života pro Václava Havla a Jana Sokola, pro ochránce české demokracie. Díky pokroku v oblasti lidských práv diktátoři již nemohou činit to, co se jim chce. Musí usilovně skrývat to, co dělali a dělají. Ti nejúspěšnější mezi nimi začínají počítat s tím, že někdy budou pohnáni k odpovědnosti. Ale ti nejpokročilejší již si nemohou být jisti, že oni budou psát dějiny. Je to citát z eseje Jana Sokola, o něhož Česko před nedávnem přišlo.

Nesmíme umožnit diktátorům, aby psali dějiny, protože dějiny a budoucnost patří nám, lidem s opravdovým prahnutím, touhou, prahnutím po svobodě.

Děkuji."





Zdroj a foto: Senát PČR

Další články v kategorii